---

Už od mala nezapadám. Ne, nejsem slunce, i když jsem si myslíval, že se kolem mě všechno točí. Jen se prostě nevcházím do krabiček. Ve školce jsem si lehal vedle holčičky, do které jsem se zamiloval, abych se na ni mohl ve spánku dívat, a pak dostával co proto, že se peru. Jenže ostatní kluci jí ubližovali a to prostě nebylo správný. Tak dostali na budku. A pak já od nich. A taky mi vynadala učitelka a žalovala mamce, že třem tekla malinovka. Ve škole jsem nechápal, proč je třeba dávat sympatie najevo házením šišek, když se dá s holkama dělat tolik zábavnějších věcí. Taky jsme četl. Vlastně pořád. Knihu jsem odkládal na cestě učitele ke stolu a se zvoněním už jsem zase lovil mamuty, vyráběl luky a toulal se po hvězdách. Četl jsem za chůze a ledabyle překračoval nastavenou nohu, aniž bych se nechal vyrušit. Navíc jsem ráčkoval a bráchu měl ve zvláštní. Kluci, na něj! To "Na něj!" jsem slýchal tak často, že jsem našel spoustu nových cest domů. Jednu přes veslařský klub a tam se začaly věci tak nějak lámat. Do té doby mě nezlomily ani výsměch, ani ústrky, ani samota, ale najednou mě nešlo ani zlomit fyzicky, když nebyli tři a připravení v záloze. Moje sbohem smradlavým chlapeckým záchodkům některé z šikanujících bolelo. A taky konečně smrděli oni. A já už si triko mýdlem v sáčku na kohoutku studené vody vyprat uměl. Na gymplu už jsem svou jinakost bral líp a do knižního výběru se zařadily ty o alternativní medicíně z máminy knihovny. Tehdy jsem si také dal svou odlišnost na štít a začal se toulat. Pro les a útesy jste vždycky jen vetřelec a na to jsem byl zvyklý, ale opravdu málokterý strom do vás úmyslně vrazí, až hlavou vyzkoušíte pevnost ocelového zábradlí u školy. Vojna, to byla taková moje maturita. S nadhledem, který byl vlastně pýchou a který všechny okolo vytáčel do běla, jsem si užíval, že mě všichni nesnáší. Furťáci mě převeleli hned, jak mohli a tak jsem za rok a půl procestoval 7 kasáren, jen šikana kolektivní viny byla něco nového, co mě zase dostalo do kolen. Pak jsem začal pracovat a hodilo se mi, že mi žádné škatulky nepomáhaly a naučil jsem se makat. Časem jsem zjistil, že být jiný není nic extra a nechal ostatní, ať se otáčí po svém. To byla největší úleva, kterou jsem snad v životě poznal. Točit totiž celým vesmírem kolem sebe je strašná, ale hlavně zbytečná práce. Až hodně nedávno jsem aspoň částečně přijal, že můj brácha, to prokletí dětského věku, mě jen doprovázel na cestě k tomu, nebrat si názory ostatních moc osobně. Časem míň a míň. V té době jsem ho ještě chtěl zachránit a ukázat mu cestu, kterou mi pomohl najít, ale on už měl tu svou vybranou. Je solitér ještě vyhraněnějšího zrna než já. Mělnická figurka huhňajícího žebráka, ze kterého táhne levnej chlast a špatný cigára, a bezdomovec není jen díky usilovné paličaté péči mojí mamky. Jsme rodina samorostů, které vichry pokroutily, aby vůbec mohly růst, a některé z nás to ohnulo víc a někdo jsem měl větší štěstí. Jedno ale už vím. Každý z nás má ten tvar, do kterého dokázal vyrůst. Navzdory zlomeninám tam, kde už to nešlo prostě jen ohnout, se každý z nás tlačí ke slunci, které se neotáčí jen pro nás, protože se prostě jen otáčí. S každým dnem přestávám soudit sebe a díky tomu nemusím soudit nikoho. Jak se daří, vzdávám se svých štítů a pých, a je mi líp. Třeba proto, že si díky obnaženému já citlivěji hledám, s kým rostu a s kým jen živořím. Jen to, že jsou blízcí, kterým nedokážu pomoct, aniž by přestali být sami sebou, mě strašívá. Asi proto se tak moc snažím pomáhat, kde cítím aspoň kousek šance. Třeba jste moje vykoupení. Mám vás rád, vy moje odpustky.