"Arthure! Hej, Arthure, vstávej!" "Hmmmpf…" "Vstávej, sehnal jsem nám stopa a palec bude v dosahu za deset minut! Buď to stihneš, nebo letím sám, ale v tomhle Zapadákově už nebudu ani jednu další nudnou koupel ve vlnách nechutně teplého oceánu bez ohledu na barvu zapadajícího slunce." Ford byl vzrušením bez sebe. Hlavně teda proto, že mu Stará Janxovka došla už minulý měsíc a jiné vzrušení na téhle planetě prostě nebylo. Poslední legrace byla, když Arthurovi pomáhal s výrobou surfovacího prkna. Arthur jeho nadšení nesdílel a tento eufemismus si prosím, milí čtenáři, zapamatujte. Za nějakých dvacet, třicet tisíc let se dostane dokonce i do Stopařova průvodce jako nejodvážnější nadsázka po Krikkitských válkách. Arthur si užíval své dlouhé odpolední siesty zakončené lehkou večeří a koupáním a vůbec nechápal, proč mu Ford neustále vyčítá, že ještě jeden takový den, a mozek mu zahálkou vyteče ušima. Teď se ale musel rozhodnout. Dokonalé pohodlí a samota, nebo přátelství s někým, kdo má nutkavou potřebu n nejhorším pajzlu v kvadrantu vyzvat na pijácký souboj Janxovky rabiáta, co vypadá, že si žravou blátotlačku z Traalu dává jako předkrm, než se pustí do něčeho ostřejšího. A navíc cíleně prohraje způsobem, který nenechá nikoho na pochybách, že to udělal z lítosti nad tím chudákem. Ale samota? "Tak já se jdu sbalit", vypadlo z Arthura nakonec. "Nemusíš, to už jsem udělal." Tohle byla na Fordovi další nesnesitelná věc. Ta samozřejmost, s jakou předpokládal, co uděláte, a ještě se drze trefil. "A koho jsi vlastně stopnul?" Arthurovi k přemýšlení pomohl řádný zívanec a protřené oči. "Ehmmm, takové veselé chlapíky. Jsou to vlastně horníci na bludných planetách. Tihle zrovna vezou náklad 400 milionů tun diamantového prachu na Blavalon Kappa. Cestou to berou kolem Bety Malé medvědice, tak se aspoň stavíme pro tvého vlastního Stopaře a podepíšeš smlouvu. Chceš se ještě stát Stopařem, ne?" "Ale to víš, že jo…", zívnul Arthur bez valného nadšení. Najednou mu u dna mozku zacinkal poplašný signál. "Počkej! Blavalon Kappa!!! Ti po nás přece šli, ne?" "Nešli po nás, ale po Zafodovi. Na nás žádný zatykač není, to by mi Průvodce oznámil." "Tak dobrá, koukám, že palec už bliká, tak jdeme na to. Naštěstí tu mám posledních pár hltů altarské whisky." Vytáhl láhev, zhluboka se napil a podal ji Fordovi. Ten ji prázdnou důkladně zavřel a s úlevou ji mrštil do toho hnusně dokonalého oceánu na nestydatě rajské planetě kdesi v západním spirálním rameni naší galaxie, které si rozhodně nemůže činit nárok na módnost. Shodou okolností tu láhev za několik milionů let vyplaví nepoškozenou jeden mimořádně zlomyslný teplý proud na pobřeží tak přerostlého ostrova, že se jen těsně nemohl nazvat kontinentem, a zbytky vůně jejího obsahu pomohou jejím zaostalým obyvatelům vyrobit nápoj víceméně přesně neodpovídající dokonalosti předlohy, s ním překonat mindrák z nekontinetálnosti jejich domova, mořské dálavy a odpor několika ještě zaostalejších zemí, které prohlásí za své državy. Ale to už je zhola jiný příběh.