Mé milované a teď už dospělé dcery, byly doby, kdy jsem vás na rukou nosil a ještě místo zbylo, ale to je tak dávno, že už i digitální fotky mají ohnuté rohy. Píšu vám z období, které není jednoduché pro nikoho z postižených, ale nejtěžší je pro vás dvě. Když se na vás dívám, sleduju cestu, kterou kráčíte a bolí mě s vámi vaše jizvy, které při tom sbíráte, cítím nevýslovné štěstí, že vás mám, a hrdost na to, jaké ženy z vás rostou. Jste každá jiná a tak má moje otcovská škola mnoho nových lekcí a opravdu moc se snažím se neznámkovat. Ani když si myslím, že jsme lekci zvládli, ani když bych si nejradši nafackoval za to, co jsem řekl, neřekl, udělal nebo neudělal. Věřím, že nikdo se rodičem nerodí, ale snažím se, abych se dokázal kdykoliv ohlédnout a říct čistě vám i sobě, že jsem vždycky dělal věci podle nejlepšího vědomí v ten okamžik, kdy jsem se jich dopustil. Vždycky jste byly světlem mého života a ať se stane cokoliv, budete mít v mém srdci nezastupitelné místo. Pan Křesťan kdysi napsal fejeton, kde jako otec, když pustil dceru na večírek, šel a rozsvítil nad vchodem světlo, aby věděla, že se má kam vrátit. Moje světlo bude pro vás svítit, dokud budu schopen cvaknout vypínačem. S hrdostí a láskou Váš táta