Někdy potkám lidi žijící tak pomalu, že stíhají jen stárnout.

Někdy zase připomínají závodní auta řítící se časem jako žhavá střela.

Někdy si říkám: Kam spěcháš blázne?! Ale kdo jsem já, abych to soudil. Třeba cítí, co já ne. Že se čas neměří na hodinách, ale vráskami smíchu. Vzdechy milování. Pocity z jízdy, jež jiný nezažil.

Někdy zahlédnu na samém prahu mysli záblesk pochopení. Vědomí přesahu, kterému zároveň věřím i nevěřím.

Někdy se děsím, že uvidím konec seslaný tou rychlostí, se kterou se neumím měřit ani pohledem, a příběh mi zmizí za horizontem. Zaháním pocit ztráty, ještě než jsem nalezl. Falešným optimismem vyplňuji rány, jež jsem nezískal, i když jsem o ně stál. Možná příliš, abych nezastrašil, možná málo, abych přidal.

Někdy se chci narodit rychlejší, ale osud máme v daný čas jen jeden a ten svůj jsem si napsal tak, jak ho sklízím.

Někdy se jen držím představy, že to naše pinožení je jen další výstup představení zvané Vesmír a v příští scéně se potkáme zas. Jiné kostýmy, role, texty, ale pořád dílem my – komičtí herci trapných tragédií. Zpěv kozlů při Apolónově večeři.

Někdy náš tanec zazáří. Krokem či dvěma. Blízkostí, jež nebude hraná. Dotykem duší, jež jím rozkvetou. Ve scéně, kterou nám na míru napíše Autor Neznámý.

Někdy.

Jednou.