Vlastně ledovce, možná bych měl napsat špička srdcovce. Pod tímhle viditelným kousíčkem leží několik základních kamenů, bez nichž by nebylo nic. Ani náš rodový statek, ani milé prostředí a už vůbec ne pohoda, která roste už patnáctým rokem. Zkusme se na ně podívat zblízka.

1. Fifty-fifty
Oba dva jsme v tom našem soužití stejně. Když to šlape, máme každý na kontě půl úspěchu, když to nešlape, půl viny. Největší průsery se nám staly, když jsem si myslel, že za všechno musím vzít zodpovědnost já a Jitku musím před problémy chránit. Ano, domýšlíte se správně, nezvládnul jsem to a poprvé to málem nevydrželo naše manželství a podruhé jsme skoro přišli o střechu nad hlavou.

2. Stejná práva, jiná forma
To, že jsme v tom oba stejným dílem, znamená jen, že máme stejně velkou zodpovědnost, nikoliv stejnou zodpovědnost. Že je to to samé? Fakt? Tak jo, dámy, budu velmi nadšen, až se mnou půjdete řezat dřevo a stěhovat kameny. Pánové, moc se těším na fotky, až budete rodit. Ne až budete u porodu, ale až vy budete rodit. Že to nejde? Tak to možná vidíte další špičku ledovce, kterou se s Jitkou snažíme dělat až ke dnu. Jsme s Jitkou úplně jiní. Tam, kde je mě málo, má často jitka na rozdávání a samozřejmě naopak. Když s tím pracujeme správně, doplňujeme se a věci běží hladce, jako když žabka skáče po hladině. Když na to zapomeneme, začneme tlačit druhého do španělské boty. Životní partner není „blbej“, jen proto, že neumí nazdobit pokoj tak, že návštěvy zvládnou jen „Jé, to je krásný!“, je jen jiný. Někde víc, jinde míň.

3. Polarita
Jsou dny, kdy ze sebe Jitka nestíhá sundavat moje ruce. Jsou dny, kdy se ke mně vine, až se červenám, a když mě plácne po zadku, skoro se rozhlížím, jestli to nikdo neviděl. Tyhle okamžiky napětí si hýčkám na časy, kdy se oba zavíráme do jeskyně a společenský duch je zahnán do sklepa. Obě ty fáze jsou důležité a když na jednu z nich zapomeneme, přestane fungovat i ta druhá. Oprava vzniklých prasklin pak stojí mnoho času a úsilí.

4. Každý sám za sebe
Troufám si tvrdit, že tohle je to nejdůležitější pravidlo, ze kterého předchozí vychází. Nikdo není zodpovědný za štěstí druhého, jen a pouze za svoje. Nechci po Jitce, aby přišla na to, co zrovna potřebuju. Když to nastane, dám si za sebe dohromady, co to vlastně je, a pak si o to řeknu. Ani jitka nevyžaduje, abych byl telepat (díky, miláčku!), a když chce pochválit šaty, řekne, že chce pochválit šaty. A víte, co je na tom nejkrásnější? Že tak můžeme být šťastní každý sám. Naše štěstí nezávisí na nikom jiném, ať už jste ve vztahu a nebo sami.

Ano, i vy.

PS: Doplňuji ještě 5. Nic není samozřejmost
To, že jsme spolu, je zázrak. Zázrak, co stojí spoustu úsilí, a navzdory tomu není jistý. Může se stát, že se vrátím večer domů a Jitka mi řekne, že našla někoho tak úžasného, že odchází. Nebo že se mám stěhovat. S každým společným zážitkem je to sice méně pravděpodobné, ale stát se to může. Jsme Kořeni, můžeme vyrůst. A všechno to nahoře přestane platit. Ale víte co? I to bude v pořádku, protože to bude důsledek nějaké cesty, kterou jsme šli spolu až na rozcestí, kde se rozejdeme. Jen věřím, že když budeme držet tyhle pravidla a nic nebudeme brát jako samozřejmost, bude na hrotu toho rozcestí stát Dáma s kosou. Ta, k níž jsem prý někdy slíbil Jitku doprovodit.