Po zahradě nám běhají kočky, kozy, slepice, koně, pes a kdo ví kdy začne pobíhat i něco dalšího. Taková úchylka se většinou jednomu nestane jen tak, tu zvířomilstvím nakazí babička, tu nedostatek a u mě rodiče. Když naši z dědictví v hlubokém normalizačním socialismu roku 1979 koupili dům, skoro nezbylo na jídlo. Zahrada tak skýtala vítaný zdroj cenných kalorií a brzy se 3 okrasné ary s jabloněmi začaly měnit na plochu užitnou. Jahody, rybíz, angrešt, meruňka, okurky, skleník, papriky a samozřejmě králíkárna a kurník. Od mých asi osmi let k rannímu rituálu patřilo rozšťouchat malinkaté brambory přebrané z vlastních zdrojů se šrotem umletým na vlastním dvoře a nakrmení těch skvělých automatů na nejlepší snídani, kterou kdy lidstvo vymyslelo.

I nás postihl chov slepic, ale o tom pojednává jiný můj příspěvek, ten dnešní je o tom, jak maminka ke štěstí přišla. Moje milovaná matka se totiž před časem přestěhovala z domu, kde jsem úpěl pod knutou jejích zemědělských snah do domku pro vdovu se synem adekvátnějšího, ale opět se zahradou. Netrvalo dlouho a vidina čerstvých domácích vajec zvítězila nad osobním pohodlím a jednu kůlnu obsadily dvojnožci pernatí, zásobující lidstvo chutnou krmí a řečnickými otázkami.

Nevím, jak moc se orientujete v moderním chovatelství, ale dnešní slepičím kříženkám není prominuta žádná odstávka ve výrobě. Aby slepice snášely tak, že si můžete koupit vejce za dvě koruny, když jsou v akci, musí snášet zkrátka pořád. Takže jsou již léta křížené tak, aby tak zvaně nezasedly. To je u slepic něco jako hárání u fenky. Slepice snáší a snáší, ale dokud v hejnu nějaká nezasedne, všechna vajíčka zastydnou a jsou nechány napospas přírodě. Jakmile ale na nějakou pipku přijdou hormony, začne kvokat jiným hlasem, sedí na vejcích rozcabená, že vypadá jak 4 a odběhne jen aby se napila a i takovou cestu využije k péči o budoucí budoucnost hejna. Nabírá vodu do zobáčku, vajíčka kropí, pravidelně otáčí a skoro nežere. Že nesnáší je myslím už zjevné. Nadto ostatní slepice začnu snášet pod ní, protože pud je pud a kuřata, vy pipky pitomý muší bejt! Tohle jí vydrží do vylíhnutí kuřat, tedy minimálně 21 dní. Taková neodpustitelná ztráta, řekli si výrobci vajec, a šlechtitelské ústavy gen, který řídí zasednutí celkem úspěšně utlumily. Občas se ale najde bláznivý chovatel, který nemá levnou výrobu na prvním místě, a kterého zároveň potká to štěstí, že se nějaká jeho chráněnkyně vzpamatuje a n podlehne volání přírody.

Takové štěstí právě potkalo mamku. Jednoho rána šla vybrat vejce a sklidila klovnutí do ruky, že vyjekla jak Viktorka, když zahlédne uniformu. Slepice ve známém rozkydlém formátu s nepřátelským výrazem v oku rozhořčeně kvoká „Co tu chceš! To je moje! Nedám ani jedno!“
I zaradovalo se srdce matky mojí, však mysl její poklesla. Nemaje kohouta z opečovávaných vajec se mohly stát leda opečovávané pukavce. Popadla tedy rozzlobenou matku, opatrně ji přesunula do košíku a vejce vyměnila kus za kus se sousedem, který kohoutem oplývá. Zázrak stvoření na sebe nechal čekat celé tři týdny, ale pak už po zahrádce běhala hrdá matka a za ní 5 ochmýřených kuliček.

Maminka mi radostnou událost volala, šťastně popisovala, jaká je pipka skvělá a ostražitá matka a že nemůže přijet na Matyldiny narozeniny, protože má kuřata. Můj argument, že je má ta slepice byl smeten ze stolu a mně nezbylo, než vyzvednout dar a předat omluvy.

Nevím, zda to víte, ale k mojí mamince chodí klienti, kterým pomáhá si rozplést život do nějakého snesitelnějšího koštěte, než jim osud nadělil. Mamka tedy jedno ráno sedí v pracovně, kterou nemá otočenou do zahrady, ale do ulice. Povídá si s klientkou, bedlivě se soustředí na její příběh když tu náhle se obličej oné paní vyprázdní. To se stává celkem běžně, ale méně častá, až ojedinělá reakce je: Víte, že máte za oknem slepici?
„Jéžiš, já jí ráno čistila kukaň a zapomněla jí vrátit kuřata!“ Pleskla se matka do čela a odjuchala napravit spáchanou nepřízeň bohů.

Za chvilku již byla náprava sjednána a vše se vrátilo do starých kolejí. Co mě ale nesmírně zaujalo, je, jak jsme my, lidé, strašně hloupí. Vysmíváme se slepicím, jak jsou pitomé, ale i přes naši veškerou snahu v nich zůstane ta touha chovat se jako jako matka zcela správně a bez nějakého přemýšlení. Tahle konkrétní pipka pod tlakem, že nemá kuřata, reklamovala stav kolem dokola domu. Klepala na všechna okna a když se nedoklovala kýžené reakce, šla k dalšímu. Na cestě kolem domu překonala 3 ploty, až se dostala do míst, kde v životě nebyla, ale kde za oknem viděla mou mámu. A tak se doklepala zpátky k dětem. Nic z toho si neměla šanci přečíst, nic z toho nezažila, protože její máma je červená žárovka, co jen visí, ale přesto naslouchala svému puzení a dosáhla cíle. Slepice jsou dost chytré na to, aby dokázaly přežít milióny let. A my, lidé, si myslíme, že je lepší si něco nechat diktovat z knih autorů. Že se do role rodiče musíme dovzdělat, namísto abychom dělali věci podle citu. A vystavujeme tak všanc to nejcennější, co máme. Naši budoucnost. Naše děti.

Tak až zase budete dumat nad nějakou „dobrou radou“ co jako rodič určitě musíte, vzpomeňte si na tu „blbou slípku“, a zeptejte se sami sebe, co by asi udělala ona? Po opětovném setkání s jejími dětmi navzdory prožitému strachu, je všechny přepočítala a přivinula pod křídla. Po slepičím jim řekla: Nebojte, už jsem u vás a ochráním vás. Už je svět v pořádku a vím, že jste se báli víc než já.

Nic víc, kromě přežití, vaše děti nepotřebují.