Jenže nejsem. Za svůj život jsem zažil spoustu věcí, se kterými jsem se nesmířil. Na vlastní kůži jsem zažil šikanu, manipulaci nejhrubšího zrna, bossing, mobbing a ze všech sil se snažil, aby mě to neohlo. Často jsem to řešil odchodem, který jsem si pak dlouho vyčítal.

 

Taky mám dodnes v hlavě vzpomínku na scénu z vojny, kdy ožralej zmrd s postavou, kterou bych překýchnul vejpůl, začal šikanovat nejhodnějšího kluka z roty. I tenkrát jsem odešel. Ne proto, že jsem se bál ho zastat, ale že bych toho zmrda zabil. A za to mi nestál. Od té doby je mi to líto. Od té doby pracuju na tom, abych se ovládnul natolik, že bych mohl použít svoje schopnosti, a nemusel se bát zastat se druhých.

 

V poslední době, pod vlivem chucpe lidí, kteří se neštítí ničeho, rostou ramena podobných mrňavých hajzlíků, až se někdy může zdát, že se spiknul celý svět. A je jedno, jestli sledujete nýmanda, co si z titulu mluvčího dělá léno, nebo bezskrupulózního estébáka, přesvědčeného, že mu všechno projde. Jsem teď na pokraji rozhodnutí, zda pokračovat v projektu, kterému se na konci června budu věnovat bezmála 2 roky. Je to pořád super práce, lidi se kterými spolupracuji přímo jsou pořád stejně skvělí, ale celkové prostředí od nich výš se čím dál tim víc zaměřuje na hledání viníka. Ještě kousek a na stěnách se samovolně vysráží „Kdo způsobil, že sám náčelník vydával tak zvrácené rozkazy?!“

Proto zvažuji odchod. Zase. A přesto vím, že si to tentokrát nebudu vyčítat.

 

Život nás učí rozlišovat, kdy se máme zvednout, abychom odešli, a kdy, abychom něco udělali. Když totiž odejde dost lidí, aby dělali věci v souladu s vlastními hodnotami, vyššími než je požadováno, dříve nebo později začnou chybět a nohy z jílu se rozdrobí.

 

Nevím, jestli se časem neukáže zase něco, co mi přijde na mém rozhodnutí líto, ale teď zrovna nevidím moc jiných cest. Ne proto, že mě něco nadzvihlo a potřebuji se vyřvat, ale proto, že tohle je tak nepřijatelné, že zvednu zadek, a začnu dělat něco jiného nebo jinak.