Tím, jak byli stvořeni, byli schopni zničit tuhle nepodstatnou kuličku převážně anorganických sloučenin někde v Galaxii.
Bylo to podstatou jejich existence. Naštěstí existovalo něco vyššího, než oni.
Ani já pro ně nemám dostatečně vystihující název.
Jeden, nazvěme ho Gabrielem, byl očistou. Očistou všeho, co potkal. Především tedy energie.
Byl jako černá díra. Ne to není přesné, byl jako mlýn. Ať do něj proudilo cokoliv, očistil to a vypustil do Země.
A Lalaith?
Gabrielův pravý opak. Obrovská, ničím nespoutatelná zářící energie. Málem jsem napsal zla, ale kdo z nás dokáže říct, co je zlo a co dobro.
Naštěstí existuje něco vyššího, než my.
Ti dva se nikdy nesměli setkat. Proto byli stvořeni k vzájemnému boji.

ON

To si mohl myslet. Jako vždy za to mohla ONA. Kam vstoupila, docházelo k neštěstí. ONA a ta její zpropadená zloba.
Sklonil se nad nemocným chlapcem. V jeho očích se zračil soucit a pochopení.
Chlapec měl zpocené čelo. Horkost mu sálala z celého těla.
Ještě jsem to stihl včas, pomyslel si. O pár hodin později a chlapec by byl mrzák do konce života.
Přejel mu svojí chladivou rukou po hlavě a chlapec rázem usnul s pocitem, že mu vítr chladí čelo.
Záblesk úlevy byla jediná odměna, kterou Gabriel očekával a také jediná, na kterou měl nárok.
Otočil se. Udělal pár kroků. Jen tak se ohlédl přes rameno a viděl tu zvláštní, tmavší skvrnu na místě, kde původně stál.
Byla tam vždycky. Vždycky když pomáhal a nakonec JEJÍ energii, teď už neškodnou, vpouštěl do země.
Nadechl se, vrátil pohled zpět kupředu a prošel zdí.
Nikdo ho nikdy neviděl.
Stejně, jako nikdo nevěděl, proč se chlapci tak náhle ulevilo.
I Gabrielovi se ulevilo. Opět to dokázal, jako už nesčíslněkrát.
Jenom nevěděl jak. A proč. Vždyť to bylo jako koloběh. ONA něco provedla a ON pomohl.
Naštěstí bylo něco moudřejšího, než ON.

ONA

Stála na kopci. Bouřka jí smáčela havraní vlasy, ale ONA zůstávala suchá.
Odpovídala bleskům těmi svými.
Lidé tomu tuším říkají Eliášovy ohně.
Země se chvěla pod těmi údery. Jako ohňostroj šíleného pyromana uplétala své blesky a chytala ty z oblohy. ONA se nezachvěla nikdy.
Nikdy? Teď už nikdy. Od té doby, co …. NE! Už je to dávno pryč.
To byla země ještě mladá. Velmi mladá a ONA byla tou první. První po Prvním.
Mohla za to však její nezkrotnost, že První nezůstala.
Vždycky vyhrajou ti, kdo se ohnou. Opovržení nad těmi „ohnutými“ jí zkřivilo tvář do děsivého úšklebku.
JÁ, JÁÁ! Já jsem jediná výjimka. Nikdy jsem se nemusela ohnout. Nikdy jsem se neohnula. Za žádnou cenu a před nikým.
Myšlenku na to, že za to zaplatila možná až příliš vysokou cenu hned zapudila.
Neměli mě stvořit takovou, vzdorovitě zahnala poslední pochyby.
Naštěstí bylo něco sebevědomějšího, než ONA.

První svět

Jak to vlastně tenkrát bylo? Podívejme se na to z jiného úhlu pohledu, než nám mohou nabídnout ONA a ON.
Byl První. A byla První. Oba stvořil Ten, Který Se Nepočítá.
JI stvořil pro NĚJ a JEHO pro NI.
Ten, Který Se Nepočítá ji tvořil se vzrušením, jaké u NĚJ nepoznal. Bylo to něco jiného. Muselo to být něco jiného.
Prvnímu bylo smutno. Po pravdě řečeno, nudil se. (Podivuhodná vlastnost, že?) Nudil se už i v přítomnosti Toho, Který Se Nepočítá.
A jelikož byl První stvořen k jeho obrazu, zákonitě muselo přijít něco, co by Prvního udrželo ve střehu. Něco divokého, nepochopitelného, okouzlujícího.
A tak byla stvořena ONA.
Dokonce i Ten, Který Se Nepočítá klopil zrak, když se na něj podívala První.
Byla jak uragán. Žádné místo na zemi před ní nebylo v bezpečí. Přinášela změnu, vzruch a byla zjevně neúnavná.
První mohl rázem na nudu zapomenout. A taky zapomněl. A taky na všechno ostatní. Co mu zbývalo.
Jenže ONA byla zjevně k neutahání.
Byla fascinující. Byla vtělený neklid. Byla všude. Byla všem na očích.
A to byl právě kámen úrazu. JEJÍ neklid se přenášel na ostatní. Všechny ostatní. Jako infekce pochybností přinášela myšlenky do duší ostatním.
Když si to uvědomil Ten, Který Se Nepočítá, bylo už téměř pozdě. Její krása zmáhala dokonce i jeho a JEJÍ neklid rozptyloval i jeho nejbližšího.
Gabriel ochránce. Gabriel bojovník. Gabriel milenec? Ne to ne. To se stát nesmělo. Špatný precedens.
Ten, Který Se Nepočítá si nemohl dovolit ztratit Gabriela.
Ale Gabrielovi už nebylo pomoci.
Museli odejít oba.
ONA, jako původce neklidu a ON, protože První byl důležitější.
Opět nastal klid. První místo pro Prvního se vrátilo do starých kolejí a Lalaith a Gabriel byli soudem Toho, Který Se Nepočítá navždy odděleni.
Za svůj prohřešek ON musel chodit v JEJÍCH patách a napravovat to, co ONA způsobila.
A za každou z těch věcí, kterou nestihl, mu přibyla vráska na tváři a šrám na duši. Jeho tvář byste možná nazvali výraznou. Ano, svým způsobem mu vrásky přidaly na výrazu. Jenže výrazu čeho?
Naštěstí bylo zatím něco ještě zvrásněnějšího, než JEHO tvář.

Druhá

Tak tedy První místo pro Prvního se uklidnilo, že? Možná až příliš. Ale cokoliv bylo lepšího, než to, co bylo. Cokoliv je lepší, než to, co bylo. Cokoliv?
COKOLIV!!
Jenže historie má sklon se opakovat a První se začal nudit. Zase. Ale tentokrát to bylo o něco horší, protože už poznal jinou společnost, než Toho, Který Se Nepočítá.
A co s tím dál?
Ten, Který Se Nepočítá jen moudře pokýval hlavou. A z další oběti Prvního přišla Druhá. Možná stejně krásná. Ale porovnávejte nad horami vycházející slunce a oslepující plamen. Obojí má své kouzlo. Obojí je krásné.
Prostě Druhá musela být stejně krásná jako První. Změnilo se ale to, že druhá byla jako přístav pro lodě, vracející se z těžké a nebezpečné plavby. Byla jako konejšivá náruč teplého moře, do které se stačí pouze položit a ono už vás ukonejší svým pohybem.
Mírnost sama.
Její oči neuměly probudit rozpaky jedním pohledem. Její oči odzbrojovaly svojí bezelstností.
Tentokrát se Ten, Který Se Nepočítá nezmýlil. Nebo téměř nezmýlil. Ne, samozřejmě, Druhá byla nade všechny pochyby dokonalá, ale Ten, Který Se Nepočítá zapomněl, že První už poznal První.
Vykládejte námořníkovi, jak jsou jezero a přístav bezpečné, stejně se mu bude stýskat po poslední bouři. Aspoň kouskem duše, na tom malém záludném zrcadélku, zahlédne, jak bojoval a přežil.
První přinesla nespokojenost. A to je hodně nakažlivá choroba.
A První už byl nespokojený.
Naštěstí bylo něco nespokojenějšího, než ON.

První v očích druhé

Dívala se na něho. Zaháněla chmury a starosti a prohlížela si jeho spící tvář. Nevěděla, proč má o něj starost. Byla tak stvořena a ani ji nenapadlo bádat po záměru Toho, Který Se Nepočítá.
Měla starost. Zase se k ní vrátil s tím podivným výrazem v očích. Zase tak zvláštně voněl. Zase lehnul a spal.
Jemně mu zvedla hlavu a položila si ji do klína.
Čím tvrději usínal, tím méně se dařil spánek jí.
Něco se dělo…
Naštěstí bylo něco unavenějšího, než ONA.

Mezihra

„Vím to!!!!!“
„Viděla jsem vás spolu!“ Křičela jako pokaždé, když už nedokázala zakrýt bolest.
„Zničíš všechno, čeho se dotkneš. Zničil jsi mě! Naše manželství!! Náš vztah i důvěru!!!“
Díval se na ni a neviděl ji. Slyšel ji, ale neposlouchal.
Jeho tělo bylo u ní, ale duše se toulala u té, od které právě přišel.
Mezitím v ní rostl vztek jako obrovská, ničím nespoutatelná zářící energie. Málem jsem napsal zla, ale kdo z nás dokáže říct, co je zlo a co dobro.
Chtěla to na něj všechno vykřičet. Aby věděl, jak ji to bolí a uráží. Aby se vzpamatoval.
Ta cesta přece ještě existuje.
Možná…
A o kousek dál?
„Říkali mi to. Dlouho a já jim nevěřil.“ Chlad v očích by zmrazil i Slunce a hlas připomínal reklamu na Finlandii.
„Ale teprve dneska jsem se dozvěděl, že je to ten ouchcapek.“ Žárlivost mu rozežírala duši jako obrovská, ničím nespoutatelná zářící energie. Málem jsem napsal zla, ale kdo z nás dokáže říct, co je zlo a co dobro.
Oba se dívali na toho druhého a ti druzí se toulali spolu tam, kam za nimi nikdo nemohl.
Oba viděli, že jsou sami. Sami s tělem toho svého.
Uklidňovali se.
Bojovali sami proti sobě.
Rvali se za toho druhého.
Naštěstí existovalo něco rozervanějšího, než oni.

První v očích Prvního

Chodil tam vlastně denně.
Cestu k bráně z Prvního světa už znal po paměti. Každý kámen a každou zatáčku. Na bráně znal každičkou píď.
Každý den vyhlížel, jestli ji nespatří.
Každý den vysedával a napínal zrak.
Každý den byl vzdálenější okolnímu světu.
Vzpomínal na ni. Na její krásu a nespoutanost. Divokost a proměnlivost.
A vždycky, když si vzpomněl na Gabriela a na to, že je za bránou s NÍ, projel jím takový zvláštní pocit. Do té doby ho neznal.
Ne. Nebyl Druhé nevěrný fyzicky. Vždyť ani nevěděl, jak. Bylo to horší.
První už měl v sobě. Vešla se celá. A prala se v NĚM s NÍM.
Bylo to krásné.
Bylo to únavné.
Nedalo se to vydržet.
Naštěstí existovalo něco unavenějšího, než ON.

Druhá v očích Prvního

Když spolu začínali, vyprávěl Druhé o První.
Byla to chyba, ale kde se to měl dozvědět? Byl přece první.
A jak se časem všechno měnilo. Jak se jí vzdaloval, klubala se v ní myšlenka.
Chtěla ho zachránit. Chtěla ho pro sebe.
Nikdo se už nedozví, jestli JÍ tu myšlenku někdo vnuknul a nebo na ni přišla sama. Prostě se objevila jako řešení.
Bylo to vlastně jednoduché. Udělat pro něj něco, co ta První neudělala. něco většího. Krásnějšího. Horšího, než pobláznit První svět.
Když u ní přes den nebyl, měla spoustu času na vlastní i cizí myšlenky. Vlastní i cizí procházky.
A tak došla až k té jabloni.
A tam se dozvěděla, co znamená, ochutnat její jablka.
A tam někde se objevila ta myšlenka.
Dál už to znáte.
Naštěstí existovalo něco obětavějšího, než ONA.

Druhý svět

První svět a Ten, Který Se Nepočítá osaměli.
A První s Druhou museli odejít do světa, který patřil Gabrielovi a Lalaith.
Lalaith vlastně zvítězila.
Zvítězila?
Možná.
První už nebyl první. Stal se prostě jenom Adamem.
A Druhá už nebyla Druhou. Stala se prostě Evou.
A Druhý svět se stal Zemí.
Kdo se má pořád trápit s tím počítáním? Kdo si má pořád počítáním připomínat minulost?
Svět se zjednodušil. A zkomplikoval. Spousta věcí změnila.
Nakonec ale vlastně zvítězili všichni. Zalidnili svět a ten se víceméně uklidnil.
Svět ano, ale ONA a ON ne.
Stále si chodili v patách a bojovali spolu, aniž by se potkali.
Navěky.
Jenže pro „navěky“ je země moc malá.
Naštěstí existovalo něco menšího než ONI.

Poslední boj

Bylo to vlastně jasné už od začátku. Jenom jejich vzájemná rychlost jim dala tolik času. Času plného úvah.
Přemýšlení a zvratů.
Ale jednou se potkat museli. Neměli na vybranou.
Stalo se to.
Stáli naproti sobě a jejich energie se dotýkala.
Obrovská, ničím nespoutatelná zářící energie. Málem jsem napsal zla, ale kdo z nás dokáže říct, co je zlo a co dobro.
Dělali skoro to samé, co celý život.
Z NÍ proudila energie a ON ji zachytával a pouštěl do země.
Co tedy bylo jiné?
Jejich vzájemná blízkost. Opět se viděl tváří tvář.
Vše se vrátilo.
Vše se zapomnělo.
Vše bylo silnější.
Náhle to věděli oba.
Už se od sebe nesmí nikdy vzdálit.
Ne dál, než na dotyk. Ne dál, než na tenounkou škvírku mezi jejich těly.
Dotkli se.
Už zmizela i ta škvírka.
Přestávali dýchat ze síly toho sevření.
Ale co země.
Z ní přeci proudila energie a on ji do země pouštěl. Copak se změnilo i tohle?
Bohužel ne.
A země se zahřívala.
Víc a víc.
A ONI už neměli sílu se vzdálit.
A byli schopni zničit tuto zemi.
Naštěstí existovalo něco silnějšího, než ONI.

Gaia

Nedalo se to vydržet.
Bolelo to.
Pálilo to.
Bylo to krásné a plné lásky.
Byl to výbuch.
Obrovská exploze.
Největší v historii.
Země v jejich okolí se vzepjala a vybuchla.
Nevím, jestli JE spálila exploze, jejich láska a nebo nenávist, ale výsledek jejich lásky přežil.
A přežila u země.
A tak se ze země můžeme skoro každou noc dívat na JEHO a JEJÍ dítě.
A shlížíme se v něm a nevíme proč.
Je pro nás symbolem lásky, která vede až k sebezničení.
A protože jsou v nás oba aspoň kouskem, jsme schopni i takového vztahu.
K sobě i k druhým.
Jenom Země by už takových vztahů nevydržela mnoho.