Zkrátka v době mé předpuberty se rodiče rozhodli, že začnou využívat naši zahrádku víc, než jen posedáváním pod jabloněmi, a pořídí si slepičky, ze slepiček vajíčka, z vajíček… No asi už máte představu, že?

Nejprve nás tedy táta zapřáhnul, jak jen otcové své dospívající syny zapřáhnouti umí, a začali jsme budovat kurník. Když už táta něco stavěl, vždycky to bylo velkorysé. Kurník v to samozřejmě nevyjímaje. Postavili jsme tedy kurník zvící rozměrů sraženého Karlštejna a při lezení na střechu s taškami bylo zapotřebí velkých štaflí. Ano, čtete správně. Fortelná zděná budova o rozměrech metr a půl na dva metry s oknem, betonovou podlahou a výškou v nízkém bodě dospělého muže by dnešní slepice neodvratně vrhla do náručí zvěro-psychologa s akutním záchvatem agorafobie. Budova tedy stála pokryta bobrovkami, pro dobrou míru jsme ji udělali ještě o metr delší, aby byl i přístřešek na krmivo. Vybavena dveřmi, do kterých jsem se se 180 cm ani nemusel moc ohýbat, se láskyplně snoubila s plotem, a padací slepičí dvířka vedla do výběhu čtyři na čtyři s oplocením z králičího pletiva do dvou metrů. Strávili jsme na tom víkendů, že jsem slepice nesnášel, ještě ani nebyly.

Nastal den D a pět bílých Leghornek se ustrašeně rozhlíželo po novém panství a mě s bráchou pravé peklo teprve začínalo. Ano. Správně! Peklo. Z našich ranních v pravdě bratrských bitek smetáky, kovovým zouvákem na boty a klíčem na šňůrce nám totiž slepice povážlivě ukously. Taková otrava, místo abych dostával na budku od strašího bráchy, musel jsem mačkat brambory se šrotem a házet je slepicím. Časem tuto rafinovanou torturu naši ještě obohatili sušenými kopřivami a drcenými skořápkami. Po namíchání slepičí lahůdky jsem měl vždycky touhu si ruce po umytí i vyvařit v dezinfekci. S rodičovksou tyranií gargantuovksých rozměrů mě nesmířila ani možnost snídat 8 sázených vajec pár let na to, když si puberta a tréninky veslování začaly vybírat svou nutriční daň.
Rozepisuji se tak ze široka proto, abyste měli představu o mém nadšení z toho, že od doby našeho zvenkovanštění moje žena touží po slepicích. S planoucíma očima sledovala okolní chovy, povídala si se šťastnějšími sousedkami a získané rozumy tahala domů. „Jsi se zbláznila, ne?“, vyjádřil jsem pochopení, když s tím přišla poprvé, a obšťastnil ji přednáškou, jak strašná koule na noze to je a jak je jednodušší je koupit od sousedky. Nějakou dobu mi to procházelo. Dílem mou osvětou a dílem jinými projekty se slepice dařilo držet dál od našeho plotu.

Jak asi tušíte, vše má své ale. Trojským koněm za hradbami se trochu nešťastně ukázal právě kůň. Přesněji dvoukoní v podobě našeho valáška Larrouse a jeho nerozlučné kamarádky a vůdkyně Gity. Snad právě její nadvláda ženu inspirovala, nebo se požár prvochovatelského nadšení rozšířil tak, že ani zábrany mé osvěty nevydržely, ale každopádně posledním polínkem byla letošní aféra s klecemi a cenou vajec. Silou barelu kerosinu lehly popelem poslední mentální přepážky a žena ignorovala i moje srdnaté, „Jak myslíš, miláčku.“

Psí bouda, kterou Andy důsledně ignoruje ode dne jejího zbudování, se stala provizorním kurníkem, než najdu čas na budování z gruntu nového. Jitka se naposledy jela přiučit ke kamarádce, která podle mého nejlepšího vědomí velmi zodpovědně studuje, za kolik se dá ještě vyrobit vejce, než vás navštíví psychiatr, a pak už nastalo nevyhnutelné. Návštěva v prodejně zemědělských potřeb nás obohatila o tenší peněženku, krmítko, pítko, 50 kilo krmné pšenice, krmnou směs a pro koně minerální solný liz a pak už Jitka odhodlaně stála frontu zápasících důchodců na parkovišti v Sedlčanech. Zjevně nejsme jediní, kdo při pohledu na ceny klecáků v supermarketu pociťuje návaly slabosti.

Změna tedy nastala. Kurník je ve stráni, slepičky v kurníku, pes přivázaný na terase, než bude oplocení a já v práci. Jen teď s napětím očekávám, jakým zvukem mě moje uspokojená žena uvítá po příjezdu. Podle aktualizací profilu na Facebooku fotit ještě nezapomněla, ale kdo ví…